STARŠÍ, A PŘECE DOKONALEJŠÍ

Pro příklady potvrzující tuto odvážnou hypotézu nemusíme chodit daleko. Například v létě letošního roku se objevila v našem tisku zpráva, že řečtí archeologové nalezli na severozápadním pobřeží Kréty, na území antického města Falasarna, zbytky opevněného přístavu z 5. století př. n. I. Jeho tehdejší rozměry byly 100x75 metrů a s mořem ho spojoval kanál. Chránily jej pevnostní zdi a čtyři strážní věže. Jde prý o první archeologický objev starověkého uměle vybudovaného přístavu.

Zpráva to je nepochybně zajímavá, nicméně není přesná. Její autor totiž asi nevěděl, že už před několika lety byl odhalen předchůdce tohoto „prvního" umělého přístavu, který je o nějaké čtyři tisíce let starší, a co je nejpodstatnější, v mnoha ohledech i dokonalejší. Ano, už jsem o něm psal — jde o středisko starověkého námořního obchodu, starobylé město Lóthal, které řadíme ke kultuře v poříčí Indu, nazývané též harappskou. Ve východní části města se našel uměle vybudovaný suchý dok či loděnice o rozměrech 218x37 metrů, spojený uměle vybudovaným kanálem s řekou ústící do moře. Byl součástí rozsáhlého přístavu tvořeného přístavištěm a obchodními sklady pro zboží přepravované po moři. Stáří přístavu se odhaduje na plných sedm tisíc let a jeho krétský „vnuk" by vedle něj vypadal jako nedochůdče. Ač by tomu mělo být právě naopak ...

MYŠLENKA STARÁ VÍCE NEŽ 2000 LET

S podobnými paradoxy, kdy nové generace lidstva objevují dávno objevené, se v historii setkáváme častěji. Tak třeba jen málokdo asi ví, že velkolepá myšlenka francouzského diplomata Ferdinanda de Lessepse vybudovat Suezský průplav, kterou realizoval za nadšených ovací světové veřejnosti roku 1869, je dva a možná i tři až čtyři tisíce let stará! Zdá se to neuvěřitelné, ale Suezský kanál, zkracující cestu z Evropy do Indie o 13000 kilometrů, fungoval už někdy v době, kdy po předcích slavného Lessepse nebylo v Evropě ještě ani vidu, ani slechu.

Jeho historie začíná někdy v 19. století př. n. l. u krále 12. dynastie Sen-vosreta. Zda se mu podařilo dílo dokončit, je však sporné. Aristoteles a Plinius považují za prvního stavitele průplavu Ramesse II. Velikého (vládl ve 12. století př. n. l.), z jiných pramenů se dozvídáme, že stavbou průplavu se zabýval Nekoa II., který vládl v letech 610—595 př. n. l. Stoprocentně však můžeme tvrdit, že kanál dokončil Dáreios I., perský král vládnoucí v Egyptě jako druhý panovník 27. dynastie v letech 521—486 př. n. l. Trasu kanálu, který vybudoval, můžeme vidět ještě dnes na břehu dnešního průplavu, neboť mezi Ismaílíjí a Hořkými jezery se z ní zachovalo asi 20 km a od jezer k Suezu je patrní celá. Od otce dějepisu Hérodota manu zprávu, že délka průplavu byla čtyři dny plavby a šířka taková, že v něm vedle sebe mohly plout dvě triéry s dlouhými vesly. Poslední svědectví o fungování tohoto velkolepého díla, jež pracností předčilo i stavbu pyramid, je z doby vlády císaře Trajána (98—117 n. l.]. Dal kanál opravit a římské lodě se jím plavily celá dvě století do Arábie, Indie a snad až do Vietnamu!

Poté však muselo uplynout více než patnáct století, aby se za cenu života 120000 dělníků, kteří zahynuli během stavby průplavu v letech 1859—1869, vody Středozemního a Rudého moře opět spojily a znovu se tak naplnila idea starých egyptských vládců ...

Myšlenka spojit Středozemní moře s Rudým se zrodila v hlavách egyptských faraónů. Tečkovaná linie zachycuje trasu původního starověkého kanálu

PTOLEMAIOVSKÝ MRAKODRAP

Průplav faraónů se mezi divy světa nedostal, ač by si to určitě zasloužil. Dostalo se však mezi ně jiné dílo zrozené v Egyptě, rovněž často přirovná váné k egyptským pyramidám. Kdo se --zajímá o mořeplavbu, asi tuší, o jaké dílo jde. Správně — alexandrijský maják na ostrově Faru. Nejstarší maják světa, skvost mezi dalšími třemi sty podobnými nautickými zařízeními antiky. Vždyť všechny majáky, které kdy byly později na světě postaveny, nedosáhly ani poloviční výšky onoho fantastického ptolemaiovského mrakodrapu!

Co dnes o tomto nenávratně zmizelém díle víme? Podle dobových pramenů měla ona velkolepá stavba čtvercový půdorys o stranách asi 180 metrů. Na této základně stál dvoupatrový palác s věží v každém rohu. Z jeho středu se do výšky asi 60—80 metrů zvedala čtverhranná věž postupně se zužující a ukončená cimbuřím. Z jejího středu vystupovala další — užší, osmiboká, završená plošinou. Na ní stála sloupová síň otevřená do všech stran, v níž se v noci zapaloval oheň.

Plameny odrážela složitá soustava zrcadel a palivové dříví vyvážely do obrovské výšky vozíky tažené oslíky po širokém spirálovitém chodníku. Autorem projektu byl architekt Só-stratos a víme, že maják byl dokončen někdy po roce 280 př. n. I. Sloužil až do pádu římské říše a definitivně zanikl při zemětřesení ve 14. století.

O jeho mimořádné výšce jsme se už zmínili. Bezpečně ji sice neznáme, ale ze zpráv starověkých autorů vyplývá, že oheň bylo v noci vidět až na vzdálenost 50 km, což by znamenalo, že maják byl vysoký 180 metrů! Jiní autoři uvádějí jen 135 metrů, což na věci nic nemění — už navždy to bude světový rekord. Vždyť nejvyšší námořní maják v Evropě v Biskajském zálivu je vysoký pouhých 59 metrů. Někteří badatelé se domnívají, že maják na ostrově Faru byl zbytečně vysoký. Zřejmě však nesloužil jen navigaci — byl i předsunutou pozorovatelnou, navíc asi vybavenou řadou důmyslných přístrojů. Například Ptolemaios III. Euergetés umístil na vrcholu majáku „tajné zařízení, jímž bylo možné pozorovat vzdálené lodě". To je ovšem pořádná záhada! Pokud by totiž opravdu šlo o optický přístroj, znamenalo by to, že Egypťané dokázali nejen vybudovat vrcholné nautické dílo, ale sestrojili i dalekohled o dva tisíce let >dříve, než se to podařilo prvním holandským a italským optikům!

Tím se dostáváme k poslednímu střípku naší mozaiky. A začnu jej otázkou: Kdy byl sestrojen první potápěcí přístroj? Nepochybuji, že odpověď znáte: v 17. století byla podle návrhu van Drebbela postavena první ponorka, astronom Edmund Halley poté zdokonalil potápěcí zvon, roku 1819 se poprvé zkouší Siebeho potápěčská přílba a první kyslíkový potápěcí přístroj přišel na svět zásluhou Angličana Fleusse a Němce Dragera ve druhé polovině 19. století. Nyní si ale představte, že všechna tato prvenství vůbec nemusejí být prvenstvími. Jak je to možné?

Inu, když se začteme do starověkých keltských bájí popisujících dobu, kdy Irsko dávno před příchodem lidí obývali nějací ,,bohové", nalezneme několik vskutku zajímavých zmínek o používání potápěcích přístrojů. Nevěříte? Uvedu alespoň jednu. Hrdina Brian se svými bratry plní čtyři úkoly, jež jim uložil otec. Mimo jiné přinést zázračný rozen z ostrova Finkara. Když Brian pochopí, že jde o podmořský ostrůvek, nasazuje si průhlednou křišťálovou přílbu, s jejíž pomocí se vždy potápěl (!), a skáče do hlubin. Ocitá se na ostrůvku a rozen získává.

Figurky Dogu — cizí kosmonaute, nebo potápěči? 

Samozřejmě, ke starověkým bájím je třeba přistupovat opatrně, ale jak se říká, na každém šprochu ...

Ostatně, s něčím velice pozoruhodným se setkáváme i v Japonsku. Mám na mysli hliněné figurky zvané Dogu, představující keramiku záhadného národa Ainú, snad prvních dávných obyvatel Japonska. Figurky staré asi 5000 let na sebe už dlouho poutají pozornost. To proto, že zobrazují bytosti, jež jsou oblečené do skafandrů — obleky mají límce s přílbami, na povrchu jsou zřetelné stopy nějakých složitých zařízení, na hlavách pak sedí přílby s průzory. Není divu, že je zastánci paleokontaktu neboli návštěv neznámých vesmířanů, k nimž mělo docházet v dávné minulosti Země, považují za zobrazení cizích kosmonautů. Troufl bych si však nabídnout jiné vysvětlení, i když stejně fantastické — oblečení figurek Dogu totiž mnohem více připomíná potápěčský skafandr než oblek vhodný pro kosmické lety. A proč by ne? Vždyť v předcházejících výpravách jsme připustili možnost, že v minulosti lidstva se po světových oceánech pohybovaly moderní koráby neznámé „protoclvilizace" či pokročilé námořní kultury. A od dokonalých lodí není přece daleko l k dokonalým potápěcím přístrojům.

Ale to už Je opravdu všechno.