Jak třeba vysvětlit skutečnost, že Mayové používali kalendář, který byl zpracován s takovou přesností, že může být zdrojem závisti i pro současně lidstvo? S pomocí nejdokonalejších technických zázraků dneška, tedy počítačů a dalších přístrojů, vědci spočítali délku roku na 365, 242 198 dní. Nejde ani zdaleka o nějaký veliký objev, když vezmeme v úvahu, že kaplani Mayů (kteří ani neznali kolo!!!) už věděli, že rok má 365,242 129 dní.

Dále: Titíž Mayové dokázali s přesností do 0,0004 (34s) stanovit délku měsíčního měsíce. Chyba při výpočtu času otáčení Venuše okolo své osy během 50 let činila pouhých sedm sekund! Současný člověk to dokázal spočítat teprve koncem minulého století — o celých tisíc let později! A naše pýcha — objev atomu, nejmenší částečky hmoty... Na základě čeho jsme pyšní, když o něm věděli (ODKUD?) už starověcí indičtí a řečtí vědci?

Dodnes nedokážeme vysvětlit, odkud a kdy se na naší planetě objevil bronz — měď tavbou spojená s dalšími kovy. Historici tvrdí, že se objevil náhle a dokonce na mnoha místech světa. Znamená to tedy, že naši předkové tajemství jeho výroby neodhalovali postupné.

Podobně tomu je s mnoha dalšími kovy. Není to ani moc dávno, co byly v Peru ze země vyhrabány platinové ozdoby. Nebylo by to nic divného, kdyby zde neexistovala jedna technická maličkost, že se tento ušlechtilý kov taví při teplotě 1769°C. V souvislosti s tím se tedy vnucuje otázka, nebo spíše fakt, že naši předkové ve starověku už zvládli technologii tavby přinejmenším stejně tak dokonale jako my. Ještě větší záhadou jsou aluminiové ozdoby v hrobce pocházející z roku 265—716 před naším letopočtem, objevené před několika lety v Číně.

Aby vše bylo úplně jasné — tento kov se podařilo v Evropě vyrobit poprvé v roce 1825! 

V jednom z čísel sovětského měsíčníku Sputnik jsem objevil skutečné pozoruhodnou informaci o výbuchu jaderné zbraně ve starověku: V Mahabharatu — staroindickém eposu napsaném před třemi tisíci lety (mluvili jsme o něm už v minulém čísle) — se hovoří o jakési strašlivé zbrani. Popis její činnosti i účinků připomíná výbuch atomové pumy. „Byl vypuštěn lesklý předmět. Po záblesku ohně nastal soumrak ... Plameny bez dýmu se rozbíhaly na všechny strany ... Všechny živly se rozbouřily ... Tato zbraň ničí celý národ, přeměňuje člověka v prach. Těm, jež přežili, vypadávají vlasy, slézají nehty, potraviny se nedají jíst. Po uplynutí několika let od události, Slunce, hvězdy i obloha je pokryta mračny." 

V Indii tuto zbraň nazývají Kůň Brahmy nebo Oheň Indry. V Jižní Americe — Mašmak, v keltské mytologii — Umění blesku. Některé prameny hovoří zcela jasně: „To jsou plameny, které sežehnou vesmír v hodině jeho zániku". Archeologické výzkumy přinášejí stále pozoruhodnější nálezy. Například dokázaly, že v Malé Asii bylo město Chetitú zcela zničeno následkem vysoké teploty ovzduší. V Indii dokonce byla nalezena kostra člověka, jejíž radioaktivita padesátinásobně překračovala běžnou normu. Posléze vědci prokázali, že tento člověk, jenž zemřel před čtyřmi tisíci lety, se delší dobu stravoval zamořenou potravou! Jak si to máme dnes vysvětlit...?

A ještě jeden příklad z mnoha nevysvětlených záhad. V roce 1976 byl v Sovětském svazu u řeky Vaska v Autonomní sovětské socialistické republice Komi nalezen podivný lesklý předmět velikosti lidské pěsti. Po podrobných výzkumech byl tento kovový úlomek vyhodnocen jako částice válce o průměru 2 metrů. K čemu mohl sloužit — to se nepodařilo zjistit. Byl však do všech podrobností prozkoumán z hlediska složení. Je vytvořen z velice vzácných prvků — ceru (67,2%), lanthanu 10,9%), určitého množství železa a hořčíku. Byl objeven i uran a molybden. Uran už neobsahoval radioaktivní složky.

Doba výroby kovového úlomku představuje... asi 100.000 let! Vědci potvrdili, že slitina je vytvořena uměle. Na Zemi se přírodní materiály takového složení a vlastností nenacházejí. A navíc, aby záležitost byla ještě zašmodrchanější, žádná lidská civilizace doposud nevytvořila takové technické zařízení, které by umožnilo podobný detail vyrobit...

Autor znamenité knihy „My z kosmu“, Arnold Mostowicz, v ní předkládá mnoho dalších příkladů vyspělé techniky dávnověku, s níž si nemůžeme dosud poradit. Vědci raději o této problematice mlčí. Užívají takzvanou pštrosí metodu, ale jak dlouho lze odolávat hromadícím se faktům? Jak si vysvětlit nález jednoho německého inženýra, který v roce 1930 nalezl ve sklepě bagdádského muzea „něco, co připomínalo nejautentičtější elektrickou baterii", v jejímž nitru byly vmontovány železné součástky a měděný válec. Jako izolace sloužily asfaltové stěny. Stačilo pouze nalít elektrolyt.

O baterii projevila zájem univerzita v Pensylvánii. Její pracovníci v plné míře potvrdili názor inženýra Koeniga (tak se jmenoval nálezce baterie). Bezpochyby šlo o elektrickou baterii. Nelze také pochybovat o jejím stáří — stanovili ho asi na dva tisíce let!

Jeden ze zainteresovaných vědců ve své expertíze napsal: „Eroze kovových prutů dokazuje, že tato baterie byla používána k výrobě elektrického proudu. Ba co víc — byla zapojena do série, aby bylo dosaženo vyšší napětí".

Co s tímto faktem uděláme? Zdravý rozum nám říká, že před dvěma tisíci lety nemohly existovat elektrické baterie; její nález tornu zase odporuje...

Takové skutečnosti odporující logice provokují mnohé fandy, a to už vůbec ne jenom hledače laciných senzací, ale především archeology a historiky. Při zkoumání kultury Inku nalezli dva vědci, Angličan J. Nott a Američan J. Woodman, v archívu na univerzitě v Coimbre v Portugalsko poznámku zapsanou 3. srpna 1700, informující, že právě tohoto dne král Joao V. přijal amerického mnicha Bartholomea de Gusmao, který mu měl předat šokující zprávu. Prý na vlastní oči viděl „peruánské Indiány létat vzduchem na nějakých koulích..." 

Archeologové vzali tuto poznámku vážně. Jak uvádí Lucjan Znicz, „na základě poznatků o peruánské bavlně vyrobili tkaninu, která věrně napodobovala látku nacházející se v hrobech Inků, z místního rákosu — podle vzoru dodnes vyplétaných indiánských lodí — koš. Pak z látky ušili náležitě velikou kouli, podvěsili pod ní zdroj ohně ... a vznesli se jako Indiáni de Gusmao — do vzduchu."

Je pravdou, že takový let trval sotva několik minut, ani jeho výška nebyla nijak šokující, avšak archeologové si v praxi ověřili věrohodnost zmíněné poznámky.

Odkud uměli Inkové stavět balóny? Starověké „létací stroje" jsou největší záhadou současnosti!

Před mnoha lety objevili američtí archeologové při výzkumech ve státě Wisconsin (v blízkosti města Madison) ve skalách obrazy tří obrovských ptáků. Rozměry těchto gigantů? Rozpětí křídel každého z nich je dlouhé 62 metry! Jaký je názor objevitelů: "… kdyby to nevypadalo příliš divoce, bylo by možné tvrdit, že tyto výtvory nepřipomínají jenom ptáky, ale také ... větroně."

Avšak ani tento objev není ojedinělý, neboť na zcela opačném konci světa, v Egyptě, egyptský vědec C. Messich ve sklepě Archeologického muzea v Káhiře nalezl podivnou figurku, která svým tvarem ještě více než americký objev připomíná větroň.

Jak tvrdí Lucjan Znicz, Messich podle staroegyptského modelu postavil experimentální větroň, který... „se skutečně vznesl do vzduchu!"

Neskutečná věc — že by uměli naši předchůdci ve starověku létat?! Proč se tedy o této skutečnosti nezachovaly žádné písemné důkazy? Nebo snad, tak jako mnoho jiných věcí, to bylo tajemství egyptských kněží? Faktem je, že o této otázce a konečně ani o mnoha dalších prapodivných věcech toho mnoho nevíme.

Faktem je, že o této otázce a konečně ani o mnoha dalších prapodivných věcech toho mnoho nevíme.

K nim patří ruiny města, které jsou středem zájmu archeologů i turistů — pevnost Machu Picchu v Peru nad údolím řeky Urubamba, vybudovaná za Inky Pačakutiho v letech 1438 až 1471. Mnoho vědců dnes tvrdí, že toto město bylo vybudováno už dávno, mnohem dřív. Vezměme si na pomoc tvrzení A. Mostowicze: „Rafael Aquilae Paez, bývalý rektor Univerzity v Cuzco, tvrdí, že všechno nasvědčuje tomu, že ruiny Machu Picchu jsou starší než egyptské pyramidy! Mnoho amerických archeologů s touto tezí byť potichu souhlasí."

To není všechno. Před několika lety vyšla ve Francii kniha Chatala Cinquina a Jeana Suchého, kteří (jaká odvaha!) v ní kategoricky tvrdí, že většina takzvaných megalitických staveb, pyramidy v Africe i Asii, tajemné megality na Velikonočním ostrově, konečné pak zmíněné trosky Machu Picchu, jsou dílem nějaké nám neznámé megalitické civilizace, která musela být vyzbrojena obrovskými vědomostmi. Členové této společnosti museli být znamenití matematici, inženýři, architekti — jedním stavem musela to být civilizace, ne-li blízká naší, tak ne příliš za naší zaostávající!

V tomto okamžiku jsou možná zklamáni stoupenci všech takzvaných paleoastronautických hypotéz, neboť oba Francouzi shodně tvrdí, že úvahy tohoto typu jsou příliš vratké, vůbec nepodložené, než aby s nimi mohlo být manipulováno jako s fakty. Tudíž jak z kola ven? Nějaká významná, ale zemská civilizace, disponující jak už bylo řečeno značnými vědomostmi a „dosud zcela neznámými zdroji energie?" Ve svých výzkumech neúnavný, významný polský popularizátor Arnold Mostowicz, když uváděl výše zmíněnou knížku na stránky časopisu Fantastika, neskrýval, že domněnka vyjádřená oběma odvážnými Francouzi je velice blízká jeho srdci...

Na podporu svých tezí Mostowicz napsal: „Cinquin i Suchy mají množství argumentů, částečně už známých. Zcela je možné souhlasit například s tím, že je velice obtížné obhájit tezi, že Velká pyramida byla postavena primitivními obyvateli Egypta ze třetího tisíciletí před naším letopočtem (...) Skutečné je nelogické tvrdošíjné setrvávat na tom, že Velká pyramida byla postavena těmi metodami a tou technikou, kterou si vykoncipovali někteří současní archeologové."

A nyní stanovisko, které zastávají ve svých písemných sděleních oba zmínění Francouzi: „Jestliže úroveň našeho vědění nedovoluje kategorické sdělení jak byla Velká pyramida postavena, pak přinejmenším víme, jak postavena nebyla. Archeologové mají stokrát pravdu při zdůrazňování technické zaostalosti Egypťanů za dob faraónů. Vycházejí však z mylných hledisek (...) Základní pravda, kterou bychom chtěli obsáhnout v naší knížce, zní: Egypťané tehdejší doby obývali zemi, jejíž architektonické bohatství bylo plánované a realizované neobyčejné pružnou a inteligentní civilizací. Tehdejší Egypťané si je tehdy přivlastnili a využili ho. A stopy této civilizace jsou patrný nejen v Egyptě."

Jak tvrdí Arnold Mostowicz, „Cinquin a Suchy usilují o vytvoření nové archeologie, která by umožnila celistvější pohled na vše, co má jakoukoli spojitost s megalitickou architekturou. Vyjmenovávají příklady, jak lid všech kontinentů využívá starověké architektonické skvosty. Starověké stavby byly postupně přeměněny na objekty velkého politického i náboženského významu."

Je zajímavé, že oba autoři této výjimečné knížky zároveň odmítají jakoukoliv úvahu, že by objekty měly astronomický význam. „Pokud měly všechny tyto stavby," píší, „sloužit jako astronomická observatória, pak úplně jiné civilizaci než té, jejíž bída i způsob života vylučovaly chápání i význam informací tohoto druhu".

Jde o tvrzení, jemuž lze jenom stěží upřít logiku! Mostowicz o tom všem píše sice s pochopením, ale neodpouští si také určitou zlomyslnost:

„V knížce jsou reprodukovány mimo jiné snímky zobrazující nářadí nalezené archeology v Egyptě nebo ve Stonehenge, s jehož pomocí měly být uskutečněny stavby megalitického charakteru. Těžko v nich lze vidět něco technologicky převratného, než by mělo umožnit tesání a přepravu kamenných bloků ve Stonehenge nebo ideální vykrajování bloků v kamenolomech Egypta či Asie vážících 800 nebo dokonce 1200 tun; i přes toto svědectví primitivních nástrojů se bude tvrdit, že s jejich pomocí si faraón Snefru nechal postavit tři hrobky a že za dob Cheopsových byla známá už vyšší matematika?!"

V zajetí větších či menších starostí lhostejně míjíme celou řadu dosud neobjasněných záhad nerozlučně spjatých s naší matičkou Zemí. Nadouváme se pýchou nad našimi znalostmi, které nám umožnily přistát na Měsíci, méně už například víme o tom, kde se zde vzali... Inkové. Jak napsal L. Znicz: „Analýza krve pěti nalezených mumií Inků prokázala, že všichni měli krevní skupinu A, již na americký kontinent přinesli teprve o mnoho století později Evropa. Mimoto krev všech mumií postrádám faktor RH (průměrně jenom 15 procent lidí na světě má krev RH —), a složení krve se ukázalo být tak řídké, jaké lze na světě najít pouze u několika jedinců!" A znovu opakuji — nejasností tohoto druhu je mnohem více. Koneckonců stejně záhadně jako Inkové se na Zemi objevili starověcí Egypťané a Mayové. A určitě ne jenom oni sami.

„Jsou národy, které se jako ryby vynořují z bezedných hlubin oceánů a nezanechávají na blankytu mořského horizontu ani tu nejmenší stopu. Náhle se objeví z černých prehistorických hlubin na povrchu civilizace, nesoucí s sebou bohatou a nezávislou kulturu," napsal kdysi badatel z oblasti indické literatury Kirushnan.

Podaří se nám jednou alespoň trochu poodhalit roušku „Velkých tajemství", která jsou všude okolo nás...?