Před deseti lety byl v časopise "Kolem světa" zveřejněn fejeton pod titulkem "Eva z Adama, nebo Adam z Evy?" Hovořilo se v něm o biblické zprávě, dotýkající se pozadí objevení prvního lidského páru na světě. Tak, jak zde bylo napsáno, známou verzi ze Starého zákona dementoval francouzský badatel prof. Jost.

Jost připomíná, že gonády, tedy pohlavní žlázy, nejsou do 6.-7. týdne intrauterinního vývoje natolik vyvinuté, aby bylo možné určit, zda se ze zárodku vyvine jedinec mužského nebo ženského pohlaví. Gonády jsou tedy v zárodku potenciálně oboupohlavní.

Francouzský vědec si ověřil, že u zárodku králíka, kterému byly odstraněny pohlavní orgány se rozvinuly některé vnitřní orgány samičí, a to nezávisle na tom, že zárodek byl samčího pohlaví (to znamená, že v páru pohlavních chromozomů jeho buněk se našel chromozóm Y). Když opět prof. Jost stejné operaci podrobil zárodek geneticky samičí (v páru chromozomů byly dva chromozomy X), tak se navzdory chybějícím vaječníkům u zárodku rozvinuly vnitřní samičí orgány.

Prof. Jost z toho vyvodil závěr, že pro vznik samicích pohlavních orgánů, není vůbec nevyhnutelné přetváření gonád ve vaječníky. Přetváření gonád v semeníky je konečné, aby se u zárodku rozvinuly samčí pohlavní orgány. Jinak řečeno, gonády, vydiferencované do podoby semeníků znemožňují rozvíjení samičího organismu.

Do té doby se všeobecně usuzovalo, že vývoj pohlaví zárodku je podmíněný pouze tím, zda bylo vajíčko oplodněné spermií s pohlavním chromozómem Y, nebo X. V závislosti od toho se centrální část gonády rozvíjí v semeník u atrofie korové části nebo korová část gonády se mění ve vaječník, zapříčiňující zánik centrální vrstvy.

Profesor dost označil podíl gonád na korovou a centrální část za málo podstatný. Ukázalo se, že při zárodku samčího pohlaví se pohlavní orgány rozvíjejí podstatně dříve, než u zárodku samičího. Podle francouzského badatele to plyne ze skutečnosti zabrzdění normálního rozvoje gonády pomocí nějakého činitele, pravděpodobně hormonální povahy, kódovaného genem, nacházejícím se v chromozomu Y.

Francouzský vědec dále tvrdí, že na všech stupních rozvoje života, zvláště pak na tom, na němž se rozvinuly gonády, celý program vývoje organismu předpovídá vždy, vznik jedince samičího pohlaví a tato tendence by stále vítězila. Pokud je mi známo, hypotéza profesora Josta nebyla všeobecně akceptována a onen činitel, brzdící rozvoj gonád, nebyl do dnešní mhy identifikovaný. Teorie tedy nebyla potvrzena z aspektu hormonálního, nebo biochemického, ale v poslední době se jí dostalo podpory ze strany molekulární biologie.

Jak uvádí francouzský měsíčník "Science et vie" (nr. 825), světoznámý badatel Allen C. Wilson, profesor biochemie na univerzitě v Berkeley, dospěl ke stejné odpovědi, jako prof. Jost na otázku, kdo byl první - Adam nebo Eva?

Zjistil totiž, že všichni představitelé našeho druhu jsou potomky ženy, která žila asi před 200 000 roky v Africe. Profesor Wilson formuloval svoje hypotézy na základě dlouhodobých a namáhavých výzkumů genetického materiálu, který se nachází v mitochondriích. Usuzuje, že mitochondrie se objevily v cytoplazmě asi před 2 miliardami let. Ba, co více, připouští, že mitochondrie byly původně samostatné, malé bakterie, které byly pohlcené většími buňkami a zachovaly si určitou míru autonomie. Pohlcení (endosymbióza) se ukázalo být prospěšné, neboť díky tomu buňka nabyla schopnosti využívat atmosférický kyslík.

Mitochondrie mají tvar tyčinek ve velikosti od 2 do 6 mikrometrů (tisícin milimetru) a jejich úloha v buňce záleží od jejích energetických potřeb. Na rozdíl od jiných buněčných organel má genetický materiál, nezávislý od genetického materiálu buněčných jader. Koneckonců, ten je i velice elementární - u člověka nepřesahuje 16 -17 tisíc párů nukleidů. Každý fragment DNA, i ten, co je v mitochondriích, kóduje pravděpodobně produkci určitých enzymů, nevyhnutelných pro katalyzování energetických procesů. Všeobecně se připouští, že z celkového genetického materiálu bakterií, pohlcených většími buňkami, část nukleidů v průběhu dvou miliard let v organismu na vyšším stupni vývoje byla transportována do buněčného jádra, což změnilo dědičný základ buňky a mitochondriím odebralo plnou samostatnost. A právě tímto genetickým množstvím mitochondrií se rozhodli zaobírat vědci, protože umožňuje stanovit nejlepší klíč k objasnění historie fylogenetického vývoje (tedy vývoje druhu) různých mnohobuněčných organismů.

Objasnění historie druhu na základě mitochondriální DNA je možné především proto, neboť v závislosti od různých modifikací např. savců (myší) nebo hmyzu (ovocná muška) existují v oné mitochondriální DNA výrazně odlišitelné rozdíly. Pokud jde o člověka, je potvrzena existence kolem 40 modifikací DNA nacházející se v mitochondriích. Dodejme ještě k tomu, že jsou to takzvané tiché rozdíly, které nemají v zásadě žádný genetický vliv na organismus. Jednotlivé obměny nebo typy této DNA se přenášejí z pokolení na pokolení díky samicí dědičnosti, tedy prostřednictvím matky.

Již vzpomenutý prof. Wilson shromáždil mitochondrie z buněk 147 placent z celého světa, které pocházely od žen z východu, západu, jihu a severu naší planety. Na základě této neobvyklé kolekce, katalogizoval všechny geny, tvořící mitochondriální DNA, stejně též označil rozdíly mezi jednotlivým i skupinami mitochondriálních nukleotidů (nukleidů). Postupně získal statistickými výpočty čas, který měl uplynout, aby se objevily ony změny v mitochondriálním genomu, zrozeném v nějaké hypotetické mitochondrii pramatky.

Tato metoda, zde pouze zběžně popsaná, si nenárokuje určení velmi přesných údajů. V každém případě, jak potvrzuje "Science et vie" -"výzkum změn DNA mitochondrií u různých savců na prostoru celé řady pokolení umožnil potvrdit, že index těchto změn obnáší kolem 2-4 % na milion let." - A tyto změny - opakujeme znovu s důrazem, se dějí výlučně přes matky.

A tak prof. Wilson vypočítal, že ona Eva celého lidstva, jejíž mitochondrie dali vzniknout všem typům lidských mitochondrií, žila asi před 140.000 - 280.000 lety.

Ale to není vše. Prof. Wilson dospěl k závěru, že mutace, která stála při zrodu druhu Homo sapiens, byla fenoménem, zvláštní jednorázovou událostí! To ovšem odporuje tvrzení, že se různé modifikací našeho rodu rozvíjely odděleně a nezávisle na sobě (Jáva - kolem 500 000 let př.n.l.), nebo člověk Pekingský ještě o půl miliardy let dříve. Podle mínění prof. Wilsona se tato Eva objevila náhle z Homo erectus v Africe jako nositelka jedné nebo i více mutací hominidů.

Vzniká otázka čistě praktická. Jestliže měla africká Eva přivést! na svět potomstvo, z něhož pocházíme i my, musela být oplodněna mužským jedincem téhož druhu. Odkud se takový jedinec mužského pohlaví tady vzal? To je veliký problém. Prof. Wilson tvrdí, že exil tují dvě možnosti:

První hovoří, že nejenom Eva byla efektem mutace, ale několik jedinců současně. Je to však málo pravděpodobné, i když to nelze úplně vyloučit, poněvadž víme pouze velmi málo o příčinách převážné většiny mutací. V tomto případě by se nový druh rozvinul nikoli v prvním, ale v následujících pokoleních. 

Druhá hypotéza tvrdí, že ona "rozhodující mutace" byla recesivní. Děti Evy v důsledku jejího zkřížení se samcem Homo erectus by ve svém dědičném základě po jednom exempláři mutovaných genů. Pokud se tyto děti křížily mezi sebou, nebo se svou vlastní matkou, polovina potomstva třetího pokolení by měla už oba potřebné komplety mutovaných genů, nevyhnutelných pro vývoj nového druhu. 

Tedy tak, či onak, při zrození lidstva stálo ... krvesmilstvo: syn oplodnil matku, nebo svou vlastní sestru. Jen v takovém případě by se mohl rozvinout druh, jehož pramatkou byla mutantka Eva... 

Prof. Wilson není schopen určit, zda ona Eva byla bílá, žlutá, či černá. Na základě mitochondriálního genomu američtí vědci tvrdí, že místem jejího zrodu byla Afrika. 

Genetický materiál mitochondrií všech ras, všech etnických typů člověka obsahuje totiž nejméně několik těchto "afrických genů", charakteristických pro černochy, žijící na tomto kontinentu.

Kdybych tímto zakončil naše úvahy, byl by tento fejeton jistě popularizací vědy o vývoji našeho druhu. Jenomže...

Z oblasti zpráv o biologických, či antropologických výzkumech, přejdeme raději do oblasti ... mytologie. A je to skok, hodný rizika.

Konkrétně jde o mytologii starých Sumerů, vlastně pouze o její část, která hovoří o počátcích lidského rodu.

To, co si čtenář přečte dále, je zkrácenou argumentací amerického autora Zacharii Sitchina, znamenitého znalce dějin Sumeru, který i tom pojednává ve dvou knihách "Dvanáctá planeta" a "Schody do nebe."

Sumerská mytologie, tvrdí Sitchin, podrobně líčí osudy bytostí, nazývaných Anunnaki, což znamená "Ti z nebe, kteří jsou na Zemi", To odpovídá názvu "Nefilim", o kterém hovoří kniha Genesis. "Nefilim" se často překládá slovy "giganti", "obři", což je velmi nesprávné, poněvadž toto slovo v hebrejštině znamená "Ti, kteří spadli z hory."

Ve shodě s úvahami Sitchina, Anunnaki se měli objevit na Zemi asi před 400 000 roky. Přišla jich asi tisícovka v několika sledech. Veleli jim bratři Enki (Ea) - "Pán souše" a Enlil - "Pán slova". Jejich nevlastní sestra, o jejíž přízeň mezi sebou bojovali, byla Ninhursag - "Paní horského štítu". Její syn, podle toho, co Sitchin vyčetl z akkadských a assyrských hliněných tabulek, měl to být současně vládce Země a rovněž i planety, z nichž Anunnaki přišli. Lze předpokládat, že šlo o neznámou planetu naší soustavy, nebo šlo o nějaký umělý satelit, nacházející se poblíž Zeměkoule?

Většina Anannuků těžce pracovala v afrických zlatých dolech. Vytěžené zlato mělo být použito na nějaký mimořádně důležitý cíl na oné desáté planetě. Mezi Anannuky vypukla vzpoura, jejímž výsledkem bylo, že těžce pracující v dolech musel někdo zastoupit. Kdo?

Enki našel řešení - hovoří mýtus. Na kontinentě zlata žije druh primitivních bytostí, které by mohly tyto těžké práce vykonávat, kdyby disponovali větší inteligencí. Sitchin tvrdí, že tímto druhem byli opolidé - Pithecantrophus erectus. Nyní šlo o to, aby těmto opolidem odevzdali rysy vlastní rasy Anannuki. Pak by měli přistěhovalci ku svým službám dostatečné množství pracovních sil.

Tato zpráva se donesla až k Ninhursag, která, jak tvrdí citovaný autor, měla být něco jako šéf medicinsko-biologického výzkumu výpravy Anunnaků.

Budu citovat Sitchina doslovně (podle knihy "Schody do nebe"): "Bylo nutné překonat mnoho těžkostí, udělat mnoho pokusů dříve, než byla nalezena patřičná metoda. Ea a Ninhursag oplodnili vajíčko samice opočlověka semenem mladého astronauta. Oplodněné vajíčko bylo umístěno nikoli v lůně opravdové matky, ale v lůně jedné z astronautek. A konečně se objevil první exemplář..."

"Jako každý míšenec, bytost nebyla schopna dalšího rozmnožování. Aby se získalo více primitivních jedinců, čtrnácti bohyním z expedice umístili do lůna oplodněná vajíčka samic opolidi. Sedm porodilo chlapce a sedm děvčátka."

Avšak ani tyto exempláře nebyly dokonalé. Tím spíše, že se od první chvíle objevil další problém délky života opolidi, přetvořených v inteligentnější bytosti. Což způsobovalo, že opolidé umírali mnohem dříve, než astronauté a proč představitelé nového druhu žili déle, než jejich afričtí předkové? Byl to jenom vliv prostředí, nebo též charakteristická vlastnost zapsaná do jejich genetického kódu?

Nastoupily další a další zkoušky - píše Sitchin - "genetické manipulace", až se konečně objevil exemplář, užitečný mnohem více pro cíle Anunnaků, než jeho předchůdci. Nový exemplář dostal jméno Adapa a byl počátkem nového druhu. Charakterizovala ho větší inteligence i větší rozmnožovací schopnost. Bohužel, nevyrovnal se Anunnakům v délce života - tvrdí na základě textů tabulek s klínovým písmem Sitchin. Ostatně, Anunnakové měli pocházet z planety, jejíž oběh kolem Slunce trval 3 600 let.

Nás nejvíce zajímá jiný fakt. Totiž první exemplář Adapa přivedla na svět bohyně Ninti, kterou mýtus nazývá bohyně-matka a samo jméno Ninti znamená "ženu, která dala život".

Všechny tyto události jsou dokonale bohatě ilustrované na asyrských válečkových pečetích. Na jedné z nich ukazuje Ninti bohovi Enki, (který byl také jejím manželem) bytost, zrozenou skrze ní, stvořenou podle podoby bohů ... 

Celá řada prvků na této pečeti ukazuje na to, že měla zvýraznit nebo srozumitelně vyjádřit, že tato událost nastala v skutečné ... laboratoři. 

Na jedné z hliněných tabulek se nalézá následující text: „(Enki) ... zdokonaloval ho … moudrost mu poskytl, znalosti mu dal, ale nedal mu věčný život."

Na jiné tabulce, jak tvrdí Sitchin, je možné se dočíst, že Ninti porodila bytost na podobenství boha a ve shodě s její vůlí je to člověk ... 

Vcelku je možné tuto zprávu, ba je to dokonce nutné, přečíst jako mýtický odkaz něčeho, co se mohlo skutečně stát, pokud samozřejmě věříme, že Sitchinova interpretace je správná.

Co se stalo později po "vyprodukování" bytostí, jejichž osud byl tak neobvyklý, je už známé.

Jak jsme již vzpomenuli, biblická zpráva, hovořící o stvoření Adama (Adapa) je pravděpodobně zpracování sumerského mýtu, jinak mnohem více malebného a rozsáhlejšího.

Jméno Adam v sobě skrývá "dam" - krev a zároveň i "adama" - zem. Symbolika tohoto jména je velice významná. Duše, kterou měl dostat Adam, je v mýtech často ztotožňována s krví a v redakci asyrské verze mýtu se hovoří o Enkiho zkoumání krve. Kromě toho může Adam označovat i někoho, stvořeného "z červené hlíny" a též, což je zajímavé, "jednoho ze Země". V sumerské mytologii je celý rod Adamu. Ponechme nyní Starý zákon stranou. Nás bude zajímat Sitchinova interpretace. Shodně s tímto výkladem sumerský mýtus dvakrát podtrhuje úlohu ženského předka při vzniku člověka. Poprvé při popisu pokusů s vajíčky samice opočlověka a po druhé faktem, že v této epizodě hrála významnou roli Ninti - "žena, která dala život". V tomto mýtu nalézáme fakt jednorázového vzniku našeho rodu a tedy nevyhnutelnost krvesmilných styků pro jeho pokračování.